Světlo a tma, nahoře i dole

V posledních dnech jsem si užíval světla i tmy v různých výškách i hloubkách. V prostorách rozsáhlých a zároveň stísněných. Samotného mne až překvapilo, kolik paralel je možné vymyslet pro pohled z letadla letícího nad mračným pohořím a mžourání ve tmě hluboko v nitru Labských pískovců.

Západ slunce nad mraky

Světlo čelovky v podzemí Labských pískovců

Obdobné pohledy se většinou naskytnou každému z nás a mnozí je bez uzardění rovnou pošlou na smetiště zapomnění s nálepkou "kýč". Pro mne mají ale cenu velkolepého okamžiku, který se nikdy nevrátí, a stojí za to si ho zapamatovat. Třebas jde o netradičně tradiční pohledy.

Kreditní karta Citi Life – první dojmy

Dosud jsem používal kartu od GE Money Bank a s maximální spokojeností. Nicméně to jedno procento rozdílu u odměny za platby děla za rok zajímavou částku, a proto jsem se rozhodl pro změnu. Pořídil jsem si kreditní kartu Citi Life od Citibank. Pro mne podstatné parametry byly následující:

• Možnost dodatkové karty (zdarma)
  
• Nějaká ta odměna za placení s kartou (2 %)
  
• Možnost přímého inkasa celé dlužné částky (ta tu je)
  

Jak už to ale bývá – když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. I kreditka od Citi má svá ale. Jako člověk žijící na internetu telefon používám spíš na stahování pošty, než na telefonování. S GE jsem si zvykl na to, že online jde skoro vše. Jaký byl můj šok, když jsem narazil na proces aktivace karty u Citi. Připadal jsem si zpět v letech devadesátých na sklonku minulého tisíciletí.

Vzal jsem to sportovně a s vědomím, že kartu aktivuji pouze jednou, jsem se pustil do telefonického procesu. IVR je dost uspěchané a na zadání 1 a 4 pozice z šestimístného čísla vám dají tak sekundu. Ale dá se. Po téměř půl hodině jsou všechny PINy nastavené a karta aktivovaná. Mimochodem, není mi jasné proč v Citi 10x snižují počet kombinací pro PIN tím, že nesmí začínat nulou. Řekl bych, že to po nich VISA určitě nechce. Karta aktivována, limity nastaveny a jde se na Citi Online – ať vidím, kde budu tu svoji novou kartu spravovat.

Šok první

Při generování přístupu do Citi Online to po mně chce číslo karty a PIN. Další prostor pro hackery. Ve spolupráci s opravdu „intuitivní“ doménou jde o ideální prostor, jak zjistit zaráz vše potřebné.

Šok druhý

Přihlášení je chráněno mobilním klíčem, což vzhledem k předchozímu kvituji s povděkem, nicméně nemohu se zbavit dojmu, že se mi stránka nenačetla celá a chybí mi css styly. Po bližším prozkoumání jsem bohužel zjistil, že se mýlím. To co je přede mnou je Citi Online v celé své „kráse“. Mám přímé bankovnictví u 4 bank, a tak si neodpustím je srovnat z pohledu uživatele:

• GE – funkční, hezké, použitelné na mobilu i desktopu.
  
• mBank - je funkční, design jim dělalo asi IT. Na druhou stranu, zvykl jsme si rychle.
  
• FIO -- vypadá to, že při tvorbě dali volnou ruku IT, design a UX nikdo neřešil.
  
• Citi – tak tady jsem na vážkách, skoro to vypadá, že IT dělalo UX a marketing programoval.
  

Šok třetí

Bacha na chybové hlášky. Pokud na vás vyskočí hláška, že k vaší kartě není přiřazené telefonní číslo (poté, co se nalogujete přes mobilní klíč), zkoušeli jste zřejmě něco, co byste dělat neměli, ale programátoři to zapomněli ošetřit. Taky nápověda je velmi návodná. Až asi páté heslo, které splňovalo podmínky uvedené v nápovědě, prošlo i formálními kontrolami ve formuláři.

Šok čtvrtý

Co to vidím za data? I když jsem si upravil limity na kartě, v Citi Online se změna projevila až druhý den. I když jsem kartou platil, transakci jsem neviděl. V Citi Online jsou totiž vidět pouze zaúčtované transakce, Takže když se nalogujete a zjistíte, že máte nižší disponibilní zůstatek, tak stejně nezjistíte, jestli je to proto, že jste v pátek platili v restauraci a už si to nepamatujete, nebo vám někdo v sobotu kartu zneužil a zaplatil třeba pomocí NFC bez nutnosti zadávat PIN. Blokace se tu prostě neobjevují. Což obzvláště u karty považuji za hrubý nedostatek.

Šok pátý

To, že Citi Online je pro správu karty nepoužitelná aplikace již vím. Zkusil jsme se zeptat, zda se s tím bude něco dělat. Co mne šokovalo, bylo vyjádření operátorky ve stylu: „Nedávno jsme nasazovali novou verzi internetového bankovnictví. Zatím si nikdo nestěžoval, že by chtěl vidět blokace a žádná podobná úprava se neplánuje. I tak víme o spoustě dalších chyb, které je ještě třeba opravit.“ Je to hodně zkrácená parafráze, ale fakt, že nejde o 10 let staré řešení, ale něco, co se nedávno aktualizovalo, mne uvedl v úžas stejně jako skutečnost, že i v těch velmi omezených funkčnostech přímého bankovnictví, jsou ještě další chyby.

Co říct závěrem?

• Navzdory všem ale, karta mi jako produkt připadne dobrá a nechám si ji.
  
• Přímé bankovnictví (pokud se to tak dá nazvat) je otřesné a styděl bych se za ně, nicméně odpovídá to i péči, kterou věnují internetu obecně. Mimochodem, vyřízení "online" žádosti trvalo téměř tři týdny.
  
• Budu optimista a věřím, že proces převádění odměny zpět na kartu bude snazší.

Zvolská Homole, aneb co jsme se dozvěděl od mravenců

V sobotu jsem poněkud neplánovaně vyrazil na výlet po naučné stezce Zvolská Homole. Počasí pro tuto stezku nebylo zcela ideální. Hlavní část vede po kraji srázu nad Vltavou, kde se naskýtají nádherné výhledy na říční údolí. Bohužel viditelnost byla slušná tak na 20 metrů, takže při prvním pohledu do údolí jsem ani dna údolí nedolédl. Během dne se mi obzory poněkud rozšířily.

Zajímavější však pro mne byly informace na jednotlivých cedulích v okolí stazky. Geologie a flóra této oblasti jsou unikatní. I po letech od ukončení studia na fakultě jsem byl potěšen, že si stále něco málo pamatuji. Navíc jsem si zařadil některé zavlečené dřeviny k původnímu kontinentu. Co mne však zaujalo nejvíce byla cedule s informací o mravencích. Možná to bylo proto, že obsahovala zajímavá čísla. Pro ty mám prostě slabost.

Věděli jste třeba, ža existuje asi 10 000 druhů mravenců a na každého člověka jich připadne cca 1 000 000? Nebo, že královna (pokud se o ni dobře starají a nic nepředvídaného neukončí její život dříve) se může dožít až 20 let? Já ne. Trochu jsem se vyděsil při představě, co by se stalo, kdyby si mravenci uvědomili celý svůj potenciál. Možná by to bylo ještě zajímavější a dramatičtější než Válka s mloky.

V něděli na shromáždění KS Praha - Jihovýchod jsem si ale uvědomil ještě další rozměr. Jeden z mých oblíbených veršů v Bibli je Přísloví 6/6.

Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš.

Vždy jsme si myslel, že výklad je jednoznačný. Mravenec je pracant, tak nezahálej, protože pečené holuby létají jen v pohádkách a koláč se sám neupeče. Včerejší vycházka však dodala verši trochu širší dimenzi.

Mravenec žije ve společenství (mraveništi). Stejně tak i člověk žije ve státě. A stejně tak i křesťan je součástí církve. Na rozdíl od člověka je však mravenců v rámci jednoho lokálního společenství mnohonásobně víc (přestavte si, že by v Praze bydlela miliarda lidí), takže musí pracovat systematičtěji, aby prosperovali. Na co dalšího vedle úžasného nasazení se tedy ještě dívat, abychom zmoudřeli?

• každý má své místo, a to je důležité (představte si, kdyby všichni chtěli být královnou). Něco podobného se píše i v 1. Korintským 12/14n.
• v okamžiku, kdy je mravenec oddělený od svého společenství, pomaličku úmírá, protože pro svůj život potřebuje ostatní. Tady mne napadla pro změnu paralela s Kazatel 4/10.

Jak je vidět, i zdánlivě obyčejný výlet v mlze a drobném dešti může mít nečekáný přínos. A jak jsem napsal již v úvodu, postupem času se mi obzory (nejen ty lokální) rozšířily.

Úřední šiml opět zařehtal

Znáte to, jednou za čas zařehtá úřední šiml. Loni to bylo okolo popelnic. Má sestra a její dva synové se dostali do „dluhů“. Neplatili totiž v Třebíči za popelnice. Proč taky, když bydlí v Margate v Anglii. Nic na plat, sestra měla stále trvalé bydliště v Třebíči, tak ho automaticky dostali i kluci. A kdo má trvalé bydliště, ten musí platit J
Dnes šiml opět zařehtal. Od července je třeba mít i pro novorozence pas, a tak jsme ho šli nechat vystavit. Patřičně vybaveni všemi doklady totožnosti a rodnými listy jsme dorazili na úřad. První věc, kterou dítě potřebuje ještě dřív než pas, je potvrzení o státním občanství. Pokud byste to nevěděli, rodný list čecha i cizince narozeného v ČR je totiž stejný. Proč se občanství nezapisuje do RL přímo je mi záhadou, protože obě věci má na starosti matrika.
Šli jsme tedy pro ono potvrzení a zjistili, že do roku 1953 bylo statní občanství udělováno na základě místa narození. Po roce 1953 na základě občanství rodičů. Pokud tedy chceme vystavit potvrzení o státním občanství pro Tádu, musíme doložit kompletní historii od roku 1953, jak jsme se k občanství dostali my. Jelikož naši rodičové jsou narozeni až po roce 1953, musíme prokázat, kde k občanství přišli oni. No není to krása? Pro vydání jednoho pasu je najednou potřeba projít údaje na sedmi rodných listech. Naštěstí spolu matriky komunikují a mohou si příslušné dokumenty vyžádat. Nicméně není to okamžitě.
Už se těším, co nás potká příště. V tomto státě se člověk opravdu nenudí.
PS: Zmiňoval jsem se o tom, že jsem kvůli jiné úpravě zákona musel nastoupit na jeden den na mateřskou?

Proč jsme tak dlouho nepsal?

Pozorní čtenáři (a zřejmě i ti nepozorní či náhodní) si jistě všimli, že můj poslední příspěvek se týkal mobilního telefonu. Co to, že od té doby nepíšu? Že by se nic nedělo? Zapomněl jsem heslo a ač chci, nemohu psát? Ne, tak to není. Věc je prostá a důvody následují.

• Nějak se mi nedostává času. Trapná výmluva, že? Vždyť času mám stejně jako důchodci, bezdomovci, právníci i vrcholní manažeři - 24 hodin denně.
• Dost času na internetu strávím na mobilu. Ten ale není použitelný pro práci ani pro psaní texů. Pomalu jsme se tedy přesunul z pozice autora, do pozice konzumenta obsahu.
• Třetí a největší metla jsou sociální sítě. Z pracovních i soukromých důvodů jsem jich obsadil hned několik (Facebook, Google+, Twitter, Blogger) a s příchodem mobilu se sbírka rozšířila o další (Foursquare, Latitude). Pokud by měl člověk sledovat vše, co se zde děje, tak by to vydalo téměř na plný úvazek.

Postupně jsem tedy začal jednotlivé sítě zanedbávat a hledat tu jednu jedinou, která bude mým hlavním komunikačním nástrojem. Zatím jsme si nevybral. Před příchodem Google+ už to vypadalo na Twitter, ale možná integrace portfolia služeb Google do Google+ davá šanci i této síti. Zatím je služba v plenkách (byť první krizi již má za sebou), ale potenciál pro růst tu je. Takže uvidím, jestli příští blog se tu neobjeví napsaný přes Google+ a s geolokací.

Nová hračka

Tak je to tady, už i já se zařadil k dlouhé řadě těch, co mají chytré telefony. Psát blog se na tom moc nedá, ale telefon je to šikovný. A jak, že se jmenuje? Nexus S - vlajková loď Googlu.

Takové normální ráno

5:00 Vstávám. Potřebuji dodělat něco do práce, tak chci využít čas, kdy doma ještě všichni spí.
5:15 Anička zjistila, že nejsem v posteli. Vstává a produktivita mé práce klesá tak na polovinu :-( Dnes zůstávám doma, protože Zdenka má přednášky a večer zkoušku z angličtiny. Takže to bude třeba nějak skloubit dohromady.
7:45 Zdenka má odcházet do školy, ale volala nám Eliška, že nejede metro a všechny autobusy jsou beznadějně přeplněné. Takže změna a jedem autem.
8:00 Vyrážíme do centra autem. Vyhýbám se magistrále a přes Michli a Nusle mířím na Albertov. Dobrá volba, jede to.
8:17 Vyhazuji Zdenku u školy (2 minuty zpoždění snad nebudou vadit). Jedině na Aničku to byl dost náhlý výsadek, takže odchod maminky chvilku oplakávala.
8:24 Vyhazuji Elišku na Štěpánské a mířím na I.P.Pavlova. Tady nefungují semafory, takže dopravu řídí dopraváci ve slušivých reflexních vestách. Snad si ještě pamatuji, co ty jejich povely znamenají. Cestou z centra zpět na Jižák stojí v protisměru kolona, kterou se proplétají 3 sanitky. Že by něco v centru? Kousek od Roztyl míjím bouračku, Jeden mladík tam zrušil svě auto o kufr auta evidentně kvalitnější výroby. Před barákem nám pro změnu začali frézovat silnici, takže doprava je tu jen v jednom pruhu. Co se to dnes děje?
8:37 Zpět doma. Bez nehody, relativně bez stresu, ale hlavně pln dojmů, které při cestě podzemím nemám šanci získat.
9:00 Volá paní, které prodáváme dětskou židličku, že je zde, Oblékám Andulku a po chvíli hledání paní najdem a židlička putuje do kufru jejího auta.
9:15 Cestou z parkovišt Andulka zamířila na prolézačky a pískoviště. Starší paní na lavičce vedle hřiště si s námi povídá a od kolemjdoucích loudí cigarety.
9:38 Balíme to na hřišti a jdeme domů, Andulka ve vchodě zkontroluje všechny dostupné schránky a zatlačí dovnitř vyčnívající letáky.
9:39 POčuji Andulce klíče, které záhy zahodí tak šikovně, že se trefí přesně do mezery mezi výtah a výtahovou šachtu. Naštěstí na nich byl token, takže nepropadly dolů.
9:50 Píšu tento blog Anička si ke kuchyňské lince přisunula židli, přes ní vylezna na linku a na barovém pultu našla čokoládu, kterou si rozbalila a začala ji konzumovat.

A to je pouze začátek, kdo ví, co nás ještě dneska čeká...

SmíchOFF

V sobotu ráno jsem po několika letech nečinnosti vyrazil na SmíchOFF. Díky Zdence a vánocům jsem zde měl zajištěnou instruktáž a pomoc zkušeného "lezce" Petra a neméně zkušené "lezkyně" Páji, takže nic nebránilo tomu se začít drápat po stěně kamsi k výšinám.

Zpočátku to celkem šlo, ruce měly ještě dost síly, stisk byl obstojně pevný a nohy sloužily na sto procent. Mé seběvědomí rostlo, i když maximálně tak na 4 či 5-. Záhy se do haly začali trousit další sportovci. Shromáždění to bylo věkem poměrně pestré, neboť nejmladší si určitě ještě dlouho budou užávat v lavicích základní školy a nejstarší si pro změnu během zaslouženého důchodu možná užívají lavic university třetího věku. Jedno však měli společné. Lezli po stěnách jako mravenci a převisy či jiné záludnosti, které ani neumím pojmenovat, překonávali s nebývalou lehkostí. Zatím co já jsme po třetím "výstupu" málem neudržel sklenici v ruce, jedna malá holka si vytahovala asi pátou cestu s označením 8+ (že by od 8 let?:-)).

Rozhodně to ale byl nadmíru povedený den a už se těší, že příště toho dokážu zase o kousek víc a nebudu poslední cestu lézt s ploutvemi místo rukou. Co není ve svalech a natrénováno, to zatím musím dohánět snahou a sem tam i nějakým tím pádem.

Všichni na Mars. Jak rychle?

Nedávno jsem se dočetl, že existují plány (byť mlhavé a vzdálené) na kolonizaci Marsu. To už tu bylo mnohokrát, říkal jsem si. Co mne však zaujalo více, byla informace, že se již přihlásilo na 400 dobrovolníků, kteří by čtvrtou planetu sluneční soustavy rádi kolonizovali. A to navzdory faktu, že letenka by byla pouze jednosměrná a zpět již není návratu. Úvahy o tom, jaký typ lidí by rád navždy opustil rodnou Zemi (a to myslím zemi s velkým Z), vystřídaly úvahy na téma komunikace.
Jak daleko je to vlastně ze Země na Mars? Zrovna dnes je to něco okolo 2.38 AU (kdyby to někoho zajímalo víc, tak zde je vesmírná automapa). Ve vákuu tuto vzdálenost překoná světlo za cca 20 minut. I kdyby tedy existoval přenos dat mezi Zemí a Marsem rychlostí světla, na nějaké telefonovaní, či chatování to nevidím. Opět se tak lidé budou muset vrátit ke "klasické" poště a komunikaci udržovat offline.
Zajímavou otázkou by bylo třeba brouzdání po internetu. Možnost zálohovat si celý internet lokálně by bylo energeticky i datově velmi náročné, přistup online je zase spíš program na víkend než na pár minut (i kdyby to bylo "hned", tak se stránka načte za 40 minut).

Co s tím? Co když světlo není nejrychlejší? Svého času si lidé také mysleli, že nad poštovní holuby není.
Nebo co když existuje způsob, jak přenášet data na delší vzdálenosti za kratší dobu? Čistě selským rozumem bych řekl, že pokud nenajdeme něco rychlejšího než světlo, je to možné, pokud by se podařilo zakřivit prostor. Představte si list papíru, kde jsou nakresleny dva body vzdálené od sebe třeba 20 cm. Vhodným přeložením papíru se tyto body dostanou přes sebe a jejich vzdálenost je tak mnohonásobně menší. Pak by třeba rychlost světla asi mohla stačit:-)

Jak jsem uzřel žraloka a přišel o boty

V sobotu jsme se vydali do Pardubic. Navštívit rodinu, přátele a zaplesat na absolventském plese. Na cestu jsem se vyzbrojil řádnou obuví a vytáhl jsme ze skříně kožené pohorky s pořádnou podrážkou. Sníh se nemá podceňovat, nebo ne?
Dojeli jsme k babičce, zde jsme ušel jen pár kroků, přejeli jsme do Pardubek a cestou od auta ke kamarádům jsem uprostřed závěje šlápl na žraloka. A pak ještě a znovu. Ten žralok ne a ne zmizet. Držel se mne jako klíště. A kde? Ze spodu mé levé boty. Prostě mi odpadla půlka podrážky. Nikdy předtím jsem něco podobné nezažil. No nic, došli jsme ke kamarádům, ja přivázal podrážku k botě a po návštěvě jsme vyrazili zpět k autu.
Žralok již byl zkrocen, takže jsem nepředpokládal žádné další komplikace. Přesto mi z ničeho nic najednou a bez varování odpadla podrážka (tentokrát celá) na botě pravé. Člověk by nevěril co se na těch pár stech metrech všechno může stát?!
Zřejmě lepidlo, které drželo podrážku u boty, za půl roku vysychání v panelovém domě přestalo lepit, a tak se podrážka odporoučela. Alespoň už vím, co si přát na vánoce.

Jak nás vidí Google aned hrátky s Google translator

Asi je zbytečné představovat google translator (http://translate.google.com). Oproti jiným překladačům jde na věc dost silově a strojový překlad je založený hlavně na četnosti hledaného spojení. To mu zaručuje, že povětšinou člověk porozumí textu v jiném jazyce, i když to není dokonalé.

Někdy jsou to ale překladatelské perly. No schválně, zkuste přeložit do angličtiny větu:

Miluji Česko! Miluji česko, jsi veselý?

Nebo je libo muziku? Co má společného Google translator a beatbox? Nastavte si třeba překlad z němčiny do němčiny a poslouchejte:

pv zk pv pv zk pv zk kz zk pv pv pv zk pv zk zk pzk pzk pvzkpkzvpvzk kkkkkk bsch

Tímto chci poděkovat svým kolegům, kteří se se mnou o své objevy na internetu podělili a tak mi zpříjemnili jine ne úplně dobrý den :-)