Jak jsem si nechal dělat fotky

Čas plynul a na počítači se mi nashromáždilo několik fotek, o nichž jsem předokladal, že se budou líbit i našim. Sehnali jsme drobná alba na 24 fotek 15x10 (muj oblíbený rozměr) a rozhodli jsme se udělat 6 minialb ze svatby a svatební cesty pro rodinu.

Přes internet jsem zadal objednávku a za pár dní na nás již fotky čekaly. A nebyly tam samy. Spolu s nimi bylo v balíčku cca 150 cizích fotek.

Potěšilo nás, že vyvolávání fotek se zpožděním několika měsíců není pouze naše doména, neboť na těch cizích bylo víc sněhu, než v Praze napadlo za posledních 10 let. Bohužel se zřejme fotky spolu pohadaly a jedna z našich se někam ztratila.

V mailu od Droxi (řekl bych, že o reklamu zde opravdu nejde:-)) mne vyzývali, abych se neváhal obrátit na jejich zákaznický servis - tak jsem neváhal. Zpočátku chtěli, abych jim všech 300 fotek poslal zpět (mé i cizí) a že mi je vrátí s jednou navíc. To mne příliš nenadchlo, neboť část fotek jsme již rozdali (samozřejmě těch našich). Nakonec jsme se dohodli na tom, že si objednám jednu fotku chybějící fotku a pošlou mi ji zdarma - tak uvidíme, jak jsou pružní.

Domácí vězení trochu jinak

Když jsem byl malý kluk, občas se mi přihodilo, že jsem dostal domácí vězení. Obyčejně byl zrovna venku nádherný den, kamarádi někam šli a já musel trčet zavřený doma... Prostě nic příjemného. Naštěstí jsem byl celkem slušný chlapec, takže šlo o události spíše výjimečné. Nikdy mne ale nenapadlo, že domací vězení byl trest, který se svého času dával i dospělým. A někdy na velmi dlouhou dobu (až doživotně).

V červenci jsem se Zdenkou během dovolené zabloudil i do Buchlovic, kde se jeden takový týpek svého času pohyboval. Od 17. století patřilo zdejší panství Berchtoldům. Možná je to pouze můj dojem, ale tento rod myšlenkově poněkud předběhl svou dobu (minimálně v 19.století).

Vedle bezplatných nemocnic, muzeí a všeobecné zdravotnické osvěty se aktivně věnovali i politice. To se jednomu z nich, Zikmundovi Berchtoldovi, stalo málem osudné, neboť po roce 1848, kdy se postavil na "špatnou stranu barikády" během povstání v Maďarsku, byl odsouzen k smrti. Jeho žena Ludmila Vratislavová z Mitrovic (údajně nejkrásnější žena ve své době) se za něj ale u dvora přimluvila a trest mu byl zmírněn na domácí vězení. Není však domácí vězení jako domácí vězení. V případě Zikmunda šlo o pohyb "omezený" na poměrně rozsáhlé panství. Přesto to zřejmě dost těžce nesl a nadále nebyl moc zábavný, chodil v černém a jeho krásnou ženu údajně někteří u vídeňského dvora považovali již za vdovu.

Co jsem zde vlastně chtěl napsat? Že domácí vězení může mít hodně podob? Asi také, ale spíš šlo o pozvánku do krásného zámku Buchlovice a na nedaleký hrad Buchlova. Proto nakonec připojuji i pár fotek z dovolené.