Děkujeme. Spokojenej? Neshledanou.

Čas od času si vzpomenu na své začátky, kdy jsem večery trávil jako operátor v bance a čtyři hodiny bez přestávky volal lidem. Stále stejné věty. Jen jména a částky se měnily. Nemám rád stereotyp, takže jsem doporučený call script sem tam rozšířil i o nějaké to vlídné slovíčko. To když na druhé straně potřebovali poradit a nebylo to úplně mimo.

Po čase jsem zjistil, že přesto přese všechno se mé hovory pomalu zkracují (pro zaměstnavatele benefit – zvládnu jich za pracovní dobu víc) a konvergují k předem danému scénáři (benefit druhý – nevynechám žádnou informaci, kterou ze zákona či business důvodů musím během hovoru sdělit). V hlavě se opakováním hovor již zautomatizoval a člověk pak bez potíží zvládal souběžně a rychleji vyplňovat různé tabulky, rozklikávat stromeček řešení a třeba i luštit křížovku.

Dlouho jsem to nevydržel a po pár měsících jsem se raději přesunul jinam. Rád ale na ten čas vzpomínám. Hlavně na spoustu skvělých lidí, které jsem tam poznal.

Dnes ráno na mne dýchla minulost. Automatické věty zcela bez obsahu stále existují a mají se k světu. V obchodě u pokladny jsem spolu s účtenkou dostal i tři rychle po sobě jdoucí slova: „Děkujeme. Spokojenej? Neshledanou“.

Reakci na otázku nikdo nečekal. Možná si paní pokladní neuvědomila, že nějakou položila.