Takové normální ráno

5:00 Vstávám. Potřebuji dodělat něco do práce, tak chci využít čas, kdy doma ještě všichni spí.
5:15 Anička zjistila, že nejsem v posteli. Vstává a produktivita mé práce klesá tak na polovinu :-( Dnes zůstávám doma, protože Zdenka má přednášky a večer zkoušku z angličtiny. Takže to bude třeba nějak skloubit dohromady.
7:45 Zdenka má odcházet do školy, ale volala nám Eliška, že nejede metro a všechny autobusy jsou beznadějně přeplněné. Takže změna a jedem autem.
8:00 Vyrážíme do centra autem. Vyhýbám se magistrále a přes Michli a Nusle mířím na Albertov. Dobrá volba, jede to.
8:17 Vyhazuji Zdenku u školy (2 minuty zpoždění snad nebudou vadit). Jedině na Aničku to byl dost náhlý výsadek, takže odchod maminky chvilku oplakávala.
8:24 Vyhazuji Elišku na Štěpánské a mířím na I.P.Pavlova. Tady nefungují semafory, takže dopravu řídí dopraváci ve slušivých reflexních vestách. Snad si ještě pamatuji, co ty jejich povely znamenají. Cestou z centra zpět na Jižák stojí v protisměru kolona, kterou se proplétají 3 sanitky. Že by něco v centru? Kousek od Roztyl míjím bouračku, Jeden mladík tam zrušil svě auto o kufr auta evidentně kvalitnější výroby. Před barákem nám pro změnu začali frézovat silnici, takže doprava je tu jen v jednom pruhu. Co se to dnes děje?
8:37 Zpět doma. Bez nehody, relativně bez stresu, ale hlavně pln dojmů, které při cestě podzemím nemám šanci získat.
9:00 Volá paní, které prodáváme dětskou židličku, že je zde, Oblékám Andulku a po chvíli hledání paní najdem a židlička putuje do kufru jejího auta.
9:15 Cestou z parkovišt Andulka zamířila na prolézačky a pískoviště. Starší paní na lavičce vedle hřiště si s námi povídá a od kolemjdoucích loudí cigarety.
9:38 Balíme to na hřišti a jdeme domů, Andulka ve vchodě zkontroluje všechny dostupné schránky a zatlačí dovnitř vyčnívající letáky.
9:39 POčuji Andulce klíče, které záhy zahodí tak šikovně, že se trefí přesně do mezery mezi výtah a výtahovou šachtu. Naštěstí na nich byl token, takže nepropadly dolů.
9:50 Píšu tento blog Anička si ke kuchyňské lince přisunula židli, přes ní vylezna na linku a na barovém pultu našla čokoládu, kterou si rozbalila a začala ji konzumovat.

A to je pouze začátek, kdo ví, co nás ještě dneska čeká...

SmíchOFF

V sobotu ráno jsem po několika letech nečinnosti vyrazil na SmíchOFF. Díky Zdence a vánocům jsem zde měl zajištěnou instruktáž a pomoc zkušeného "lezce" Petra a neméně zkušené "lezkyně" Páji, takže nic nebránilo tomu se začít drápat po stěně kamsi k výšinám.

Zpočátku to celkem šlo, ruce měly ještě dost síly, stisk byl obstojně pevný a nohy sloužily na sto procent. Mé seběvědomí rostlo, i když maximálně tak na 4 či 5-. Záhy se do haly začali trousit další sportovci. Shromáždění to bylo věkem poměrně pestré, neboť nejmladší si určitě ještě dlouho budou užávat v lavicích základní školy a nejstarší si pro změnu během zaslouženého důchodu možná užívají lavic university třetího věku. Jedno však měli společné. Lezli po stěnách jako mravenci a převisy či jiné záludnosti, které ani neumím pojmenovat, překonávali s nebývalou lehkostí. Zatím co já jsme po třetím "výstupu" málem neudržel sklenici v ruce, jedna malá holka si vytahovala asi pátou cestu s označením 8+ (že by od 8 let?:-)).

Rozhodně to ale byl nadmíru povedený den a už se těší, že příště toho dokážu zase o kousek víc a nebudu poslední cestu lézt s ploutvemi místo rukou. Co není ve svalech a natrénováno, to zatím musím dohánět snahou a sem tam i nějakým tím pádem.

Všichni na Mars. Jak rychle?

Nedávno jsem se dočetl, že existují plány (byť mlhavé a vzdálené) na kolonizaci Marsu. To už tu bylo mnohokrát, říkal jsem si. Co mne však zaujalo více, byla informace, že se již přihlásilo na 400 dobrovolníků, kteří by čtvrtou planetu sluneční soustavy rádi kolonizovali. A to navzdory faktu, že letenka by byla pouze jednosměrná a zpět již není návratu. Úvahy o tom, jaký typ lidí by rád navždy opustil rodnou Zemi (a to myslím zemi s velkým Z), vystřídaly úvahy na téma komunikace.
Jak daleko je to vlastně ze Země na Mars? Zrovna dnes je to něco okolo 2.38 AU (kdyby to někoho zajímalo víc, tak zde je vesmírná automapa). Ve vákuu tuto vzdálenost překoná světlo za cca 20 minut. I kdyby tedy existoval přenos dat mezi Zemí a Marsem rychlostí světla, na nějaké telefonovaní, či chatování to nevidím. Opět se tak lidé budou muset vrátit ke "klasické" poště a komunikaci udržovat offline.
Zajímavou otázkou by bylo třeba brouzdání po internetu. Možnost zálohovat si celý internet lokálně by bylo energeticky i datově velmi náročné, přistup online je zase spíš program na víkend než na pár minut (i kdyby to bylo "hned", tak se stránka načte za 40 minut).

Co s tím? Co když světlo není nejrychlejší? Svého času si lidé také mysleli, že nad poštovní holuby není.
Nebo co když existuje způsob, jak přenášet data na delší vzdálenosti za kratší dobu? Čistě selským rozumem bych řekl, že pokud nenajdeme něco rychlejšího než světlo, je to možné, pokud by se podařilo zakřivit prostor. Představte si list papíru, kde jsou nakresleny dva body vzdálené od sebe třeba 20 cm. Vhodným přeložením papíru se tyto body dostanou přes sebe a jejich vzdálenost je tak mnohonásobně menší. Pak by třeba rychlost světla asi mohla stačit:-)

Jak jsem uzřel žraloka a přišel o boty

V sobotu jsme se vydali do Pardubic. Navštívit rodinu, přátele a zaplesat na absolventském plese. Na cestu jsem se vyzbrojil řádnou obuví a vytáhl jsme ze skříně kožené pohorky s pořádnou podrážkou. Sníh se nemá podceňovat, nebo ne?
Dojeli jsme k babičce, zde jsme ušel jen pár kroků, přejeli jsme do Pardubek a cestou od auta ke kamarádům jsem uprostřed závěje šlápl na žraloka. A pak ještě a znovu. Ten žralok ne a ne zmizet. Držel se mne jako klíště. A kde? Ze spodu mé levé boty. Prostě mi odpadla půlka podrážky. Nikdy předtím jsem něco podobné nezažil. No nic, došli jsme ke kamarádům, ja přivázal podrážku k botě a po návštěvě jsme vyrazili zpět k autu.
Žralok již byl zkrocen, takže jsem nepředpokládal žádné další komplikace. Přesto mi z ničeho nic najednou a bez varování odpadla podrážka (tentokrát celá) na botě pravé. Člověk by nevěril co se na těch pár stech metrech všechno může stát?!
Zřejmě lepidlo, které drželo podrážku u boty, za půl roku vysychání v panelovém domě přestalo lepit, a tak se podrážka odporoučela. Alespoň už vím, co si přát na vánoce.

Jak nás vidí Google aned hrátky s Google translator

Asi je zbytečné představovat google translator (http://translate.google.com). Oproti jiným překladačům jde na věc dost silově a strojový překlad je založený hlavně na četnosti hledaného spojení. To mu zaručuje, že povětšinou člověk porozumí textu v jiném jazyce, i když to není dokonalé.

Někdy jsou to ale překladatelské perly. No schválně, zkuste přeložit do angličtiny větu:

Miluji Česko! Miluji česko, jsi veselý?

Nebo je libo muziku? Co má společného Google translator a beatbox? Nastavte si třeba překlad z němčiny do němčiny a poslouchejte:

pv zk pv pv zk pv zk kz zk pv pv pv zk pv zk zk pzk pzk pvzkpkzvpvzk kkkkkk bsch

Tímto chci poděkovat svým kolegům, kteří se se mnou o své objevy na internetu podělili a tak mi zpříjemnili jine ne úplně dobrý den :-)

Tak to soudruzi z NDR trochu nezvládli

Před nedávnem jsem objednával fotky ve Schleckerovi a zdá se, že soudruzi z NDR mají na jednom místě více služeb (online fotosběrnu a hostovaný prostor pro fotky). Bohužel nad ním mají jen jeden reminderovací proces, takže poté chodí emaily, jako tento:

-----Original Message-----
From: info@photoprintit.de [mailto:info@photoprintit.de]
Sent: Tuesday, November 30, 2010 5:26 PM
To: Vaclav Hajek
Subject: Vaše fotografie v „Moje galerie“

Dobrý den, Pan Vaclav Hajek,

za několik dní vyprší lhůta na bezplatné uchování Vašich fotografií v „Moje galerie“ na OnlineFotoservis.
Proto bychom Vás chtěli upozornit, že fotografie ve Vašem albu s názvem " " mohou být uschovány již jen 7 dní.

Pokud u nás stále nemáte zřízené trvalé úložné místo, doporučujeme Vám naši výhodnou nabídku pro online-úložné místo.
Ukládejte své fotografie jednoduše a bezpečně - snadno uchováte své fotografie a můžete je sdílet se svými přáteli a známými.

Za pouhých …CZK máte k dispozici po dobu jednoho roku 2 GB
paměti pro Vaše nejkrásnější digitální fotografie a vytvořené fotoprodukty.
Další nabídky pro více úložného místa najdete v „Moje galerie“.
Přihlaste se jednoduše na a klikněte v „Moje galerie“ na „Online-úložné místo“.

Pokud již u nás disponujete online-úložným místem, pravděpodobně jste během objednávky nahráli fotografie do bezplatného alba.
V tomto případě můžete tyto fotografie jednoduše přesunout na své bezpečné online-úložné místo.
Přejděte proto přes "Moje galerie" do dotyčného alba, zvolte fotografie, které chcete uložit a použijte v Nabídce
možností "Vybrané fotografie" bod "Přesunout do alba".
Tam si zvolte album, které je bezpečně umístěno ve Vašem online-úložném místě.

S pozdravem
Schlecke CZ Standard-Printservice

To snad ani nepotřebuje žádný další komentář, pouze jsem zvýraznil místa, která mne "zaujala".

Indiáni v Praze

O víkendu u nás Anička vykopala válečnou sekeru a vedle rudých otisků jejich ručiček na všemožných papírech v obýváku a po celé koupelně zvládla i válečné malování na vlastní tělo.

Ale darmo psát, když existují fotky, takže koukejte, jaká je to bojovnice.

Zázraky se dějí

Minulý týden jsme byli na konferenci pořádamé KMS s názvem Boží moc k proměně. I když na některých seminářích obsah zcela nekorespondoval s názvem, byla to podle mne velmi podařená a přínosná konference. Upřímně, nejsem konferenční typ, ale na této konferenci jsem rozhodně nespal. Kupodivu jeden z největších dojmů jsem si ale odnesl z příspěvku, který byl řečen jen tak na okraj.

Jedni z přednášejících byli Conlee a Signa Bodisbaugh z Mobile v Alabamě. Letos v létě v Church of His Presence se konala konference Open the Heavens Conference 2010, kterou začalo tzv. Bay of the Holy Spirit Revival (doporučuji si vyhledat pár informaci k tomuto tématu, protože popsat vše, co se tu dělo a děje by bylo na celou knihu).

Příběh ženy jménem Deila Knox, který se stal 27.8.2010 je jen jeden z mnoha, nicméně obzvlášť silné pro mne bylo, že šlo o ženu, kterou Signa osobně zná. Delia byla po automobilové nehodě od roku 1987 ochrnutá od pasu dolu. I přesto byla aktivní, zpívala a naučila se žít plnohodnotný život. Po 23 let však necítila nic od pasu dolů. Až do 27.8.2010. Stejně jako Signa, i já vám doporučuji podívat se na video, kde vedle americké mentality (která by mnohým českým církvím mohla být trnem v oku) je vidět, že u Boha není nic nemožné a 23 let na vozíku není překážkou pro to, aby člověk začal opět chodit.

Kroupy, déšť, vichřice a hory

Minulou neděli mi padající kusy ledu o velikosti slepičího vejce upravily do té doby fádně rovný povrch automobilu. Je až k nevíře, co takový kousek ledu dokáže. Díky Bohu však skla, světla a ostatní periferie zůstaly zachovány a auto jezdí bez problému. Auto má hlavně dobře jezdit a ne vypadat :-)

Na začátku prázdnin nás se ženou zastihlo podobné krupobití doprovázené vichřicí, která lámala a vyvracela všechny méně stabilní stromy v okolí. My tehdy byli uprostřed lesů u rybníka, kde jsme se ani nestačili vykoupat, protože voda shůry přišla dříve, než voda zdola měla šanci nás obemknout.

V pondělí jsme četl příběh Petra Plaňanského v knížečce Zlomy a vrásnění, kde popisuje jak strávil noc pod Vichrenem. Noc, která byla pro něj zlomová. Vzpomněl jsme si při tom na mé vlastní přespávání ve stejném sedle, ale doprovázené tím, čeho on se obával - prudkým déštěm a větrem.

Teprve ten třetí příběh mi spojil všechny dohromady. Ve všech hraje svou roli zásah vyšší moci (nebo jak to ti pojišťováci kulantně nazývají). Tehdy na Pirinu nás s Martinem na Končetu chytly mraky a trocha toho deště, takže když jsme se skrz mraky prosmýkali po kluzkém téměř kolmém svahu do sedla pod Vichren, byli jsme promočeni na kost. Co dál? Stáli jsme tam, pršelo na nás a čekali jsme až déšť poleví. Když se průtrž mračen změnila pouze v liják, shodili jsme batohy do mokré trávy a na nejrovnějším místě, jaké jsme našli, jsme rozbili stan. Je to k nevíře, ale dá se to. I za deště. Stejně promoklý jsem stál se Zdenkou uprostřed lesů a snažil se vychytat všechny kroupy a klacky, které na nás padaly během červencové vichřice v Třebíči. Stejně promoklý, ale taky stejně šťastný. Je to asi divné, ale mám rád bouřky a vichřice a obzvlášť pokud jsem přímo v jádru dění. Zdenka si to tolik neužívala a tuším, že ani Martin tehdy na Pirinu.

Při posledním krupobití jsem byl pod střechou našeho domu, kam jsem relativně krátce před krupobitím dorazil se svojí malou dcerkou. Bouřka to byla krásná a silná (s prvním asi nebudou souhlasit majitelé rozbitých oken, střech a aut), ale ve městě jaksi nepatřičná. Nebo se na to dívám ze špatné strany a správně bych měl říct, že kroupy padaly tam kam měly, pouze ta auta a město do toho kusu přírody nepatří, a proto se není co divit, když se to "příroda" snaží vylepšit? Kdo ví? Rozhodně ale vím, že mám rád tyto extrémní situace, protože zde si člověk na nic nemusí hrát, musí být tím, kým je, a ostatní je zbytečný luxus.

Grilování, výlety, sluníčko i déšť aneb all inclusive

V pátek jsme vyrazili s rodinou na náš první výlet pod stan. Pravda, bylo to jen takové polostanování se zázemím v podobě zděné chalupy se stodolou, ale šlo o exkluzivní zážitek.

Ještě předtím, než jsme úplné opustili Prahu, jsme se stavili u kamaráda, kde jsme mu "zkolaudovali" domek, pochválili dcerku (výjimečně nebyla Anička nejmladší a nejobdivovanější dítě :-)) a páteční odpoledne zakončili skvělou grilovanou klobásou, masem a zeleninou, které mnozí zapíjeli neméně dobrým vínem. Člověk by až nevěřil, že kousek za Prahou, kam většina přišla pěšky od autobusu MHD, může být taková vesnická idila. Kolem půl deváté jsme vyrazili jsme dál na jih vstříc dalšímu grilování a kulturním zážitkům.

Naše cesta směřovala do Holkovic, vesničky obklopenou dalšími ..icemi. Jmenujme třeba Horažďovice, Chanovice, Hydčice, Svéradice, Dobrotice, Maňovice...A program na víkend? Přes den výlety, večer grilování, v noci stanování a mezitím koupání a užíváni si sluníčka. Realita? Až na poslední bod se sluníčkem, které se v pátek večer schovalo a objevilo se až v neděli po obědě, byla naplněna do posledního puntíku.

V sobotu jsme vyrazili na zámek v Blatné. Co vedlo původní majitele k tomu, alby si postavili  sídlo uprostřed bažin mi sice nikdo nevysvětlil, ale výsledek rozhodně stojí za zhlédnutí. Zajímavé je i to, že jde o zámek držený v soukromém vlastnictví a baronka Hildpradtová žije v domě v zámeckých zahradách. Než jsme si zámek a přilehlou zahradu prohlédli, proběhlo zde několik svateb (na můj vkus až příliš rychle po sobě, takže jsme měl pocit jak ve frontě na pokladnu v supermarketu). V zámeckém parku je stádo velmi krotkých daňků, kteří se v okamžiku, kdy jsem sundával ze zad krosnu s Aničkou, abych ji nechal capkat po svých, přihnali k nám. Zřejmě očekávali nějaký ten pamlsek. Místo toho byla v batohu smějící se ručkami rozhazující Anička, takže zase poodstoupili :-) Na oběd jsme jeli do Horažďovic, kde mají na zámku výtečnou pizzerii a den jsme zakončili v Aquaparku. Zdenka sjížděla tobogán, Anička brouzdala brouzdalištěm a já stíhal oboje. Sobotu zakončil večerní petanque za mírného deště a grilovačka masa všeho druhu. Jako jediní jsme zalezli do stanu a spali až do brzkého rána. Ostatní zbaběle volili chalupu. Polehčující okolností jim budiž fakt, že jedni měli ve stanu potopu a druhým déšť a vítr stan rovnou složil.

V neděli se grilování z večerních hodin přesunulo na oběd. Jako delikatesu na konec jsme grilovali ananas. Odpoledne nás čekal hrad Rabí. Při prohlídce jsem si ověřil, že bych zde ve středověku mohl pracovat jako sklepmistr (i když nevím, jestli by mne to bavilo). Zdejší hradní pán totiž ze sklepa do horních místností nechal postavit pouze velmi příkré a úzké schodiště, aby se mu sklepmistr nepřejídal a neopíjel (případná chyba byla dosti bolestivá a dieta byla řešena převážně v hladomorně). Ač jsem většího vzrůstu a schody byly mokré a sešlapané – podařilo se mi je sejít s Andulkou v náručí. Ale domů takové schodiště nechci.

Co si z tohoto výletu odnáším?

Pár cenných informací o své dceři:

• nemá nejmenší problém spát ve stanu
• nemá strach z bouřek
• nebojí se žádných zvířat
• chutnají ji kamínky, písek a klacíky
• když je venku, spí mnohem déle a lépe.

A pár tipů na hezký výlet:

• Rabí
• Blatná
• Horažďovice

Pár postřehů z "nabitého" víkendu

Co jsem se počátkem června naučil?

Oblast IT:

• Nikdy nepřerušovat počítač v jeho práci (obzvlášť, když upgraduje systém), neboť předpokladaných 10 minut uspory času ("Teď to stopnu, a pak budu prostě pokračovat, kde jsme skončil.") může narůst do ztráty 10 hodin.
• Kombinace nefunkční disketové mechaniky naplněné plastelínou, zanešené staré CD ROM mechaniky s chybovým čtením a BIOSem nepodporujícím bootování z USB je poměrně významná komplikace při instalaci systému.
• Linuxová distribuce, která se instaluje stylem nejdřív základní systém, a pak z příkazové řádky doinstalovat zbytek ze sítě, není pro mne (navíc když již instalace probíhá z textového režimu, protože pro ni není dost RAM a repositoře májí v defaultu nastavené neexistující zdroje).
• Když už nic nefunguje, stále je tu jedna naděje. I když to nemá žádné racionální zdůvodnění, funkční systém jsem na počítač dostal jen díky modlitbám, aby se z té CD ROMky dalo číst (když uvidíte 10x za sebou, že systém skončil instalaci na 62 %, modlitba za 63. procento vám jde úplně sama a hlavně tak kolem čtvrté ráno, když víte, že musíte brzo vstávat).

Meteorologické když:

• Když  je celý den vedro a večer se na západě objeví mraky - bude asi pršet.
• Když jsou mraky dost černé a daleký obzor mírně rozmazaný - bude určitě pršet.
• Když je jasno a bezvětří, ale v dálce vidím temno a ohýbající se stromy - bude foukat.
• Když vidím, že ty stromy moc nevidím - bude taky pršet.
• Když se na hladině rybníka začnou objevovat soustředné kružnice ve větším než malém množství - nejsou to ryby, ale už prší i tady.
• Když se hnědozelená klidná hladina začne podobat spíš Žlutému moři v době, kdy výletní lodě zůstavají v přístavu - prší hodně a vítr taky není nejslabší.
• Když index promoknutí (kolik minut trvá, než vše co máte na sobě je totálně promočené) se pohybuje kolem jedné (ekvivalent přímého zásahu vodním dělem) - prší fakt hodně.
• Když déšť bolí - padají kroupy.
• Když jste v lese, počasí splňuje požadavky uvedené výše a vy slyšíte praskání - padají stromy a vy máte štěstí, že ne zrovna ty, pod nimiž stojíte.

Ze života v přírodě:

• Když padají kroupy zhruba vodorovně - je lepší se někde schovat.
• Ve vichřici by se nemělo stát pod stromy, ale co dělat, když jste v lese?
• Člověk se od vody může vrátit zcela mokrý, i když se nekoupal.
• Stejný zážitek mohou dva lidé vnímat různě - ja si tu bouřku opravdu užil :-)

Něco málo ze styku s úřady:

• Na všechno existuje zákon nebo vyhláška.
• I když úředníci chápou, že jde někdy o poměrně bizardní a nelogické požadavky, jiná vyhláška či zákon jim nedovolí udělat věci podle zdravého rozumu.
• Chce občan dostat něco od státu? Může požádat až 3 měsíce zpětně. Chce stát něco od občana? Má právo své nároky uplatňovat až 20 let dozadu.
  
  K tomu to se váže i jedno konkrétní doporučení. Vyřizujete-li si něco na konzulátě v zahraničí (třeba rodné listy pro své děti narozené a žijící mimo ČR) ověřte si, že vaše žádost byla řádně zpracovaná i na straně evidence obyvatel. Jinak zjistíte, že jste sice pro své děti nechtěli trvalý pobyt na území ČR, ale pouze občanství, ale díky kaskádě vyhlášek a nařízení jim ho stát automaticky přidělil a po pár letech si vzpomněl, že by po vás mohl chtít poplatky za popelnice. Tak vám pošle dopis do vlastních rukou na adresu trvalého bydliště (kde již léta nežijete, ale nikdo vám neřekl, kolik poplatků a jiných povinností se váže na toto české specifikum). Ten si samozřejmě nevyzvednete, takže jej vyvěsí na vývěsku. Tím je doručen a vymáhání poplatků až za 20 let zpět může začít.
• Ke každé žádosti je třeba oběhat nejméně 4 další instituce (to i v případě, že všichni pracují s centrálním registrem, takže přistupují do stejných databází).
  
  Co mi ale nejde do hlavy je architektura toho centralniho registru. Chápu, že každý má jiná práva a tudíž vidí pouze některé věci a z pohledu ochrany osobních dat je "systémovější", když si vystojím frontu na 4 úřadech, kde mi vytisknou 4 potvrzení a donesu je zpět. Nicméně zde je opět ručně zanesou do nějaké části registru na níž mají práva, aby s nimi mohli pracovat. A tady se začínám ztrácet. Kde jsou tedy uložena ta primární data? Nebo na základě toho, že jim donesu papír z jiného oddělení získavají přístup k příslušným tabulkám? No, bylo by zajímavé vidět, jak to vlastně všechno funguje.