Tak to soudruzi z NDR trochu nezvládli

Před nedávnem jsem objednával fotky ve Schleckerovi a zdá se, že soudruzi z NDR mají na jednom místě více služeb (online fotosběrnu a hostovaný prostor pro fotky). Bohužel nad ním mají jen jeden reminderovací proces, takže poté chodí emaily, jako tento:

-----Original Message-----
From: info@photoprintit.de [mailto:info@photoprintit.de]
Sent: Tuesday, November 30, 2010 5:26 PM
To: Vaclav Hajek
Subject: Vaše fotografie v „Moje galerie“

Dobrý den, Pan Vaclav Hajek,

za několik dní vyprší lhůta na bezplatné uchování Vašich fotografií v „Moje galerie“ na OnlineFotoservis.
Proto bychom Vás chtěli upozornit, že fotografie ve Vašem albu s názvem " " mohou být uschovány již jen 7 dní.

Pokud u nás stále nemáte zřízené trvalé úložné místo, doporučujeme Vám naši výhodnou nabídku pro online-úložné místo.
Ukládejte své fotografie jednoduše a bezpečně - snadno uchováte své fotografie a můžete je sdílet se svými přáteli a známými.

Za pouhých …CZK máte k dispozici po dobu jednoho roku 2 GB
paměti pro Vaše nejkrásnější digitální fotografie a vytvořené fotoprodukty.
Další nabídky pro více úložného místa najdete v „Moje galerie“.
Přihlaste se jednoduše na a klikněte v „Moje galerie“ na „Online-úložné místo“.

Pokud již u nás disponujete online-úložným místem, pravděpodobně jste během objednávky nahráli fotografie do bezplatného alba.
V tomto případě můžete tyto fotografie jednoduše přesunout na své bezpečné online-úložné místo.
Přejděte proto přes "Moje galerie" do dotyčného alba, zvolte fotografie, které chcete uložit a použijte v Nabídce
možností "Vybrané fotografie" bod "Přesunout do alba".
Tam si zvolte album, které je bezpečně umístěno ve Vašem online-úložném místě.

S pozdravem
Schlecke CZ Standard-Printservice

To snad ani nepotřebuje žádný další komentář, pouze jsem zvýraznil místa, která mne "zaujala".

Indiáni v Praze

O víkendu u nás Anička vykopala válečnou sekeru a vedle rudých otisků jejich ručiček na všemožných papírech v obýváku a po celé koupelně zvládla i válečné malování na vlastní tělo.

Ale darmo psát, když existují fotky, takže koukejte, jaká je to bojovnice.

Zázraky se dějí

Minulý týden jsme byli na konferenci pořádamé KMS s názvem Boží moc k proměně. I když na některých seminářích obsah zcela nekorespondoval s názvem, byla to podle mne velmi podařená a přínosná konference. Upřímně, nejsem konferenční typ, ale na této konferenci jsem rozhodně nespal. Kupodivu jeden z největších dojmů jsem si ale odnesl z příspěvku, který byl řečen jen tak na okraj.

Jedni z přednášejících byli Conlee a Signa Bodisbaugh z Mobile v Alabamě. Letos v létě v Church of His Presence se konala konference Open the Heavens Conference 2010, kterou začalo tzv. Bay of the Holy Spirit Revival (doporučuji si vyhledat pár informaci k tomuto tématu, protože popsat vše, co se tu dělo a děje by bylo na celou knihu).

Příběh ženy jménem Deila Knox, který se stal 27.8.2010 je jen jeden z mnoha, nicméně obzvlášť silné pro mne bylo, že šlo o ženu, kterou Signa osobně zná. Delia byla po automobilové nehodě od roku 1987 ochrnutá od pasu dolu. I přesto byla aktivní, zpívala a naučila se žít plnohodnotný život. Po 23 let však necítila nic od pasu dolů. Až do 27.8.2010. Stejně jako Signa, i já vám doporučuji podívat se na video, kde vedle americké mentality (která by mnohým českým církvím mohla být trnem v oku) je vidět, že u Boha není nic nemožné a 23 let na vozíku není překážkou pro to, aby člověk začal opět chodit.

Kroupy, déšť, vichřice a hory

Minulou neděli mi padající kusy ledu o velikosti slepičího vejce upravily do té doby fádně rovný povrch automobilu. Je až k nevíře, co takový kousek ledu dokáže. Díky Bohu však skla, světla a ostatní periferie zůstaly zachovány a auto jezdí bez problému. Auto má hlavně dobře jezdit a ne vypadat :-)

Na začátku prázdnin nás se ženou zastihlo podobné krupobití doprovázené vichřicí, která lámala a vyvracela všechny méně stabilní stromy v okolí. My tehdy byli uprostřed lesů u rybníka, kde jsme se ani nestačili vykoupat, protože voda shůry přišla dříve, než voda zdola měla šanci nás obemknout.

V pondělí jsme četl příběh Petra Plaňanského v knížečce Zlomy a vrásnění, kde popisuje jak strávil noc pod Vichrenem. Noc, která byla pro něj zlomová. Vzpomněl jsme si při tom na mé vlastní přespávání ve stejném sedle, ale doprovázené tím, čeho on se obával - prudkým déštěm a větrem.

Teprve ten třetí příběh mi spojil všechny dohromady. Ve všech hraje svou roli zásah vyšší moci (nebo jak to ti pojišťováci kulantně nazývají). Tehdy na Pirinu nás s Martinem na Končetu chytly mraky a trocha toho deště, takže když jsme se skrz mraky prosmýkali po kluzkém téměř kolmém svahu do sedla pod Vichren, byli jsme promočeni na kost. Co dál? Stáli jsme tam, pršelo na nás a čekali jsme až déšť poleví. Když se průtrž mračen změnila pouze v liják, shodili jsme batohy do mokré trávy a na nejrovnějším místě, jaké jsme našli, jsme rozbili stan. Je to k nevíře, ale dá se to. I za deště. Stejně promoklý jsem stál se Zdenkou uprostřed lesů a snažil se vychytat všechny kroupy a klacky, které na nás padaly během červencové vichřice v Třebíči. Stejně promoklý, ale taky stejně šťastný. Je to asi divné, ale mám rád bouřky a vichřice a obzvlášť pokud jsem přímo v jádru dění. Zdenka si to tolik neužívala a tuším, že ani Martin tehdy na Pirinu.

Při posledním krupobití jsem byl pod střechou našeho domu, kam jsem relativně krátce před krupobitím dorazil se svojí malou dcerkou. Bouřka to byla krásná a silná (s prvním asi nebudou souhlasit majitelé rozbitých oken, střech a aut), ale ve městě jaksi nepatřičná. Nebo se na to dívám ze špatné strany a správně bych měl říct, že kroupy padaly tam kam měly, pouze ta auta a město do toho kusu přírody nepatří, a proto se není co divit, když se to "příroda" snaží vylepšit? Kdo ví? Rozhodně ale vím, že mám rád tyto extrémní situace, protože zde si člověk na nic nemusí hrát, musí být tím, kým je, a ostatní je zbytečný luxus.

Grilování, výlety, sluníčko i déšť aneb all inclusive

V pátek jsme vyrazili s rodinou na náš první výlet pod stan. Pravda, bylo to jen takové polostanování se zázemím v podobě zděné chalupy se stodolou, ale šlo o exkluzivní zážitek.

Ještě předtím, než jsme úplné opustili Prahu, jsme se stavili u kamaráda, kde jsme mu "zkolaudovali" domek, pochválili dcerku (výjimečně nebyla Anička nejmladší a nejobdivovanější dítě :-)) a páteční odpoledne zakončili skvělou grilovanou klobásou, masem a zeleninou, které mnozí zapíjeli neméně dobrým vínem. Člověk by až nevěřil, že kousek za Prahou, kam většina přišla pěšky od autobusu MHD, může být taková vesnická idila. Kolem půl deváté jsme vyrazili jsme dál na jih vstříc dalšímu grilování a kulturním zážitkům.

Naše cesta směřovala do Holkovic, vesničky obklopenou dalšími ..icemi. Jmenujme třeba Horažďovice, Chanovice, Hydčice, Svéradice, Dobrotice, Maňovice...A program na víkend? Přes den výlety, večer grilování, v noci stanování a mezitím koupání a užíváni si sluníčka. Realita? Až na poslední bod se sluníčkem, které se v pátek večer schovalo a objevilo se až v neděli po obědě, byla naplněna do posledního puntíku.

V sobotu jsme vyrazili na zámek v Blatné. Co vedlo původní majitele k tomu, alby si postavili  sídlo uprostřed bažin mi sice nikdo nevysvětlil, ale výsledek rozhodně stojí za zhlédnutí. Zajímavé je i to, že jde o zámek držený v soukromém vlastnictví a baronka Hildpradtová žije v domě v zámeckých zahradách. Než jsme si zámek a přilehlou zahradu prohlédli, proběhlo zde několik svateb (na můj vkus až příliš rychle po sobě, takže jsme měl pocit jak ve frontě na pokladnu v supermarketu). V zámeckém parku je stádo velmi krotkých daňků, kteří se v okamžiku, kdy jsem sundával ze zad krosnu s Aničkou, abych ji nechal capkat po svých, přihnali k nám. Zřejmě očekávali nějaký ten pamlsek. Místo toho byla v batohu smějící se ručkami rozhazující Anička, takže zase poodstoupili :-) Na oběd jsme jeli do Horažďovic, kde mají na zámku výtečnou pizzerii a den jsme zakončili v Aquaparku. Zdenka sjížděla tobogán, Anička brouzdala brouzdalištěm a já stíhal oboje. Sobotu zakončil večerní petanque za mírného deště a grilovačka masa všeho druhu. Jako jediní jsme zalezli do stanu a spali až do brzkého rána. Ostatní zbaběle volili chalupu. Polehčující okolností jim budiž fakt, že jedni měli ve stanu potopu a druhým déšť a vítr stan rovnou složil.

V neděli se grilování z večerních hodin přesunulo na oběd. Jako delikatesu na konec jsme grilovali ananas. Odpoledne nás čekal hrad Rabí. Při prohlídce jsem si ověřil, že bych zde ve středověku mohl pracovat jako sklepmistr (i když nevím, jestli by mne to bavilo). Zdejší hradní pán totiž ze sklepa do horních místností nechal postavit pouze velmi příkré a úzké schodiště, aby se mu sklepmistr nepřejídal a neopíjel (případná chyba byla dosti bolestivá a dieta byla řešena převážně v hladomorně). Ač jsem většího vzrůstu a schody byly mokré a sešlapané – podařilo se mi je sejít s Andulkou v náručí. Ale domů takové schodiště nechci.

Co si z tohoto výletu odnáším?

Pár cenných informací o své dceři:

• nemá nejmenší problém spát ve stanu
• nemá strach z bouřek
• nebojí se žádných zvířat
• chutnají ji kamínky, písek a klacíky
• když je venku, spí mnohem déle a lépe.

A pár tipů na hezký výlet:

• Rabí
• Blatná
• Horažďovice

Pár postřehů z "nabitého" víkendu

Co jsem se počátkem června naučil?

Oblast IT:

• Nikdy nepřerušovat počítač v jeho práci (obzvlášť, když upgraduje systém), neboť předpokladaných 10 minut uspory času ("Teď to stopnu, a pak budu prostě pokračovat, kde jsme skončil.") může narůst do ztráty 10 hodin.
• Kombinace nefunkční disketové mechaniky naplněné plastelínou, zanešené staré CD ROM mechaniky s chybovým čtením a BIOSem nepodporujícím bootování z USB je poměrně významná komplikace při instalaci systému.
• Linuxová distribuce, která se instaluje stylem nejdřív základní systém, a pak z příkazové řádky doinstalovat zbytek ze sítě, není pro mne (navíc když již instalace probíhá z textového režimu, protože pro ni není dost RAM a repositoře májí v defaultu nastavené neexistující zdroje).
• Když už nic nefunguje, stále je tu jedna naděje. I když to nemá žádné racionální zdůvodnění, funkční systém jsem na počítač dostal jen díky modlitbám, aby se z té CD ROMky dalo číst (když uvidíte 10x za sebou, že systém skončil instalaci na 62 %, modlitba za 63. procento vám jde úplně sama a hlavně tak kolem čtvrté ráno, když víte, že musíte brzo vstávat).

Meteorologické když:

• Když  je celý den vedro a večer se na západě objeví mraky - bude asi pršet.
• Když jsou mraky dost černé a daleký obzor mírně rozmazaný - bude určitě pršet.
• Když je jasno a bezvětří, ale v dálce vidím temno a ohýbající se stromy - bude foukat.
• Když vidím, že ty stromy moc nevidím - bude taky pršet.
• Když se na hladině rybníka začnou objevovat soustředné kružnice ve větším než malém množství - nejsou to ryby, ale už prší i tady.
• Když se hnědozelená klidná hladina začne podobat spíš Žlutému moři v době, kdy výletní lodě zůstavají v přístavu - prší hodně a vítr taky není nejslabší.
• Když index promoknutí (kolik minut trvá, než vše co máte na sobě je totálně promočené) se pohybuje kolem jedné (ekvivalent přímého zásahu vodním dělem) - prší fakt hodně.
• Když déšť bolí - padají kroupy.
• Když jste v lese, počasí splňuje požadavky uvedené výše a vy slyšíte praskání - padají stromy a vy máte štěstí, že ne zrovna ty, pod nimiž stojíte.

Ze života v přírodě:

• Když padají kroupy zhruba vodorovně - je lepší se někde schovat.
• Ve vichřici by se nemělo stát pod stromy, ale co dělat, když jste v lese?
• Člověk se od vody může vrátit zcela mokrý, i když se nekoupal.
• Stejný zážitek mohou dva lidé vnímat různě - ja si tu bouřku opravdu užil :-)

Něco málo ze styku s úřady:

• Na všechno existuje zákon nebo vyhláška.
• I když úředníci chápou, že jde někdy o poměrně bizardní a nelogické požadavky, jiná vyhláška či zákon jim nedovolí udělat věci podle zdravého rozumu.
• Chce občan dostat něco od státu? Může požádat až 3 měsíce zpětně. Chce stát něco od občana? Má právo své nároky uplatňovat až 20 let dozadu.
  
  K tomu to se váže i jedno konkrétní doporučení. Vyřizujete-li si něco na konzulátě v zahraničí (třeba rodné listy pro své děti narozené a žijící mimo ČR) ověřte si, že vaše žádost byla řádně zpracovaná i na straně evidence obyvatel. Jinak zjistíte, že jste sice pro své děti nechtěli trvalý pobyt na území ČR, ale pouze občanství, ale díky kaskádě vyhlášek a nařízení jim ho stát automaticky přidělil a po pár letech si vzpomněl, že by po vás mohl chtít poplatky za popelnice. Tak vám pošle dopis do vlastních rukou na adresu trvalého bydliště (kde již léta nežijete, ale nikdo vám neřekl, kolik poplatků a jiných povinností se váže na toto české specifikum). Ten si samozřejmě nevyzvednete, takže jej vyvěsí na vývěsku. Tím je doručen a vymáhání poplatků až za 20 let zpět může začít.
• Ke každé žádosti je třeba oběhat nejméně 4 další instituce (to i v případě, že všichni pracují s centrálním registrem, takže přistupují do stejných databází).
  
  Co mi ale nejde do hlavy je architektura toho centralniho registru. Chápu, že každý má jiná práva a tudíž vidí pouze některé věci a z pohledu ochrany osobních dat je "systémovější", když si vystojím frontu na 4 úřadech, kde mi vytisknou 4 potvrzení a donesu je zpět. Nicméně zde je opět ručně zanesou do nějaké části registru na níž mají práva, aby s nimi mohli pracovat. A tady se začínám ztrácet. Kde jsou tedy uložena ta primární data? Nebo na základě toho, že jim donesu papír z jiného oddělení získavají přístup k příslušným tabulkám? No, bylo by zajímavé vidět, jak to vlastně všechno funguje.

Tak trochu nabitý víkend

Tentokrát měl víked 4 dny a přesto téměř nestačily. Náš itinerář byl na první pohled pohodový. Ale člověk míní a Pán Bůh mění :-)

Jak to tedy bylo?

Pátek:

• nabalit Aničku a nás (kdo má děti, ví o co jde)
• návštěva u kamarádů (zároveň jsme si vyzvedli nový kočárek)
• nákupy
• cesta Praha - Třebíč

Sobota:

• vycházka kolem rybníků v Třebíči
• svatba (ne naše :-))
• "koupání"

Neděle:

• bohoslužba
• dokumentace následků včerejší bouřky
• návštěva babička
• oprava PC, kde jsme zrušil systém (to je tak, když člověk restartuje během upgradu). To se protáhlo až asi do půl paté ráno :-(

Pondělí:

• úřady (městský úřad, banka, realitka, pracovní úřad...)
• krátká návštěva u taťky
• cesta domů

Téměř každý den má navíc svůj vlastní příběh, který stojí za to znát. I zdánlivě jednoduchá záležitost, jako je běhání po úřadech, může zabrat 8 hodin a přinést spoustu nečekaných informací. Stejně tak prostá činnost jako je plavání může skončit sice vodou, ale jinak, než by člověk čekal. A nákup kočárku? I to je kapitola sama pro sebe. Více ale někdy příště.

Volané číslo neexistuje

Svůj soukromý mobil používám zřídka, zato na důležité operace. Například na potvrzování plateb v Internet Bance. Jaké bylo mé překvapení, když jsem dnes chtěl provést převod peněz a mobil mi ne a ne chytit signál.

Pojal jsem neblahé tušení a zkusil si zavolat z jiného čísla a ejhle, uvítala mne hláška "Volané číslo neexistuje" podbarvená protivnou melodií.

Po cca 15 minutách marného hledání, jak se přes IVR dostat k operátorovi, jsem to vzdal a na webu jsem vyplnil jejich formulář "Napište nám", kde jsme si postěžoval, že vedle mých zmizelých několika set korun kreditu mi de facto zablokovali veškeré bankování, a že chci své číslo zpět. Po odeslání se na mne z monitoru zazubil pán s mikrofonem a rozmazaná paní u monitoru a to vše doplněno textem "Požadavek byl úspěšně vyřízen." To je třída, řekl jsme si, a hned jsem to šel vyzkoušet. A co myslíte, byl můj požadavek vyřízen? Nebyl.

V T-mobilu si totiž myslí, že když jim napíšu, je to vyřízeno. Naproti tomu si já myslím, že vše bude vyřízeno, až budu mít funkční číslo. A zde se zřejmě zásadně rozcházíme. No, uvidím, zda se nakonec někdy sejdem. Doufám, že ano.

Objednej se, zaplať, čekej, podíváme se na to, objednej se, zaplať, čekej...

Nějak jsme nepochopil, kde je konec kruhu. Tuhle hru už opravdu hrát nechci, takže odstupuji a zkusím jít na nějaké jiné hřiště, kde jsou předem daná jasná pravidla.

O co jde? O moji nejčerstvější zkušenost s českým zdravotnictvím. Jak to všechno začalo?

V prosinci loňského roku jsem šel naproti své ženě a ve spěchu jsem na sebe hodil košili a bundu. Po cestě na metro mne na zádech podivně hřálo a rudá skvrna na triku i košili dávala znát, že krev již nekoluje pouze v mých žilách. Při oblékání jsem nejspíš zavadil o mateřské znamínko na zádech a prudký pohyb mu neudělal dobře.

Znamínka nejsou sranda, řekl jsem si, a objednal jsme se na kožní oddělení do Vinohradské nemocnice, kterou mi doporučil kamarád. Po příchodu jsem byl uveden do reality konce 80. let minulého století, kdy se v Čechách ještě nepoužívaly platební karty a nefungovaly mobilní platby. Nu což, zaplatil jsme nehorázný poplatek za výběr z bankomatu u konkurence a zhruba stejnou částku jsme položil i na oltář zdravotnictví. Následovala hodinka v čekárně a 2 minuty v ordinaci."Pane Hájek, to znamínko je roztržené, musíme počkat, až se zahojí, a pak bychom ho pro jistotu odstranili. Objednejte se." Tak jsme se objednal na nejbližší možný termín, což byl dnešek 25. květen.

A bylo to tu. Psychycky jsme se již připravoval na 14 dní spaní na břiše či jiné nepříjemnosti. Přesto jsem s nadějí, že konečně budu mít vyčnívající znamínko jednou pro vždy vyřešené, vyrazil do nemocnice. A opět stejná písnička. Po půl roce jsem zapomněl, že kartou nezaplatím. Hotovost u sebe nenosím, takže jsem opět zasponzoroval konkurenci a naše zdravotnictví. Po půl hodině čekání následovala cca minutová inspekce mých zad. Vlastně jsem si sotva sundal košili a doktorka již měla jasno. Znamínko patří do nějaké kosmetické kategorie (není nebezpečné, a tudíž ani jeho odstranění není hrazené pojišťovnou).Co mne zarazilo byl ale fakt, že za mých 30 Kč jsem obdržel informaci, kterou mi na stejném pracovišti řekli již v prosinci, a že chirurgické odstranění znaménka je levnější a dělají ho u nich, ale musím se objednat (nejdřív na září). Alternativou - dražší, ale šetrnější a téměř bez následků je laser, který pro změnu na pracovišti nemají.

Trochu se v tom začínám ztrácet. Nějak mi ušel smysl této návštěvy? Že bych se v září znovu objednal a jiná doktorka by se koukla na má záda a řekla mi, že tam mám znamínko? Ale to já vím! Takže to vypadá, že ve Vinohradské nemocnici mi řeknou to samé, co uvidím v zrcadle, jen si na to musím počkat a zaplatit poplatky.

Jdu hledat soukromou kliniku. Raději si připlatím nějakou tu korunu, ale budu vědět, na čem jsem a budu mít jistotu, že to ví i lékař. Kdyby někdo z vás o nějakém takovém zařízení věděl, dejte vedět.

Jak se na Novinkách mění názor na věc

Cestou do práce si na mobilu přes RSS čtu články na Novinkách (takový internetový bulvár). Zaujal mne vývoj v textaci nadpisu i označení pachatelů u jednoho článku .-)


Vandalové nabarvili ústředí KSČM narudo (něco po 8 hodině)
Budova KSČM v ulici Politických vězňů v Praze se zaskvěla rudou barvou. Neznámí lidé v úterý na červeno natřeli okna i parapety do výšky něco přes metr nad úroveň chodníku. O nabarvení sídla strany informovala místopředsedkyně KSČM Miloslava Vostrá.


Odpůrci komunistů nabarvili ústředí KSČM narudo (cca v 9 hodin)
Budova KSČM v ulici Politických vězňů v Praze se zaskvěla rudou barvou. Skupina umělců se záměrem upozornit na to, že se strana nezbavila zodpovědnosti za politické vraždy, v úterý na červeno natřela okna i parapety do výšky něco přes metr nad úroveň chodníku. O nabarvení sídla strany informovala místopředsedkyně KSČM Miloslava Vostrá.

Článek neustále přepisují, ale aktuální verze by měla být zde.

Přehlašování auta v Praze

Před nějakou dobou jsem se přestěhoval a vedle změny OP, adresy u zaměstnavatele, zdravotní pojišťovny a v bance bylo třeba změnit i adresu na registru aut. Jelikož jsme se stěhovali jen z jedné Prahy do druhé, obešlo se to bez výměny značek.

Vlastním procesem jsme byl příjemně překvapen. Objednal jsem se přes internet, ve smluvenou dobu jsme se objevil na Bohdalci a vyhledal jsme si to své správné internetové okénko. V ten okamžik jsem spustil podvědomé stopky. Psalo se 8:44. Na řadě jsme byl okamžitě, paní za přepážkou mne začala zásobovat tiskopisy a já vyplňoval. Nakonec jsme si šel koupit kolek  a v 8:50 jsem v ruce držel úplně nový technický průkaz.

Když už jsme byl v tom aktualizování, stavil jsem se v jednom nejmenovaném obchodním domě na stánek jedné nejmenované banky, kterou mám jen proto, že má v eurovém zahraničí výběry zdarma. Zde jsme byl naopak překvapen, že formulář mají na všechno. Takže jsme vyplnil formulář, že mi mohou okopírovat občanku, pak formulář, kde jsme změnil bydliště a následně další formulář, kde jsem měnil číslo dokladu. Na všech formulářích chtěli rodné číslo, adresu i číslo dokladu, ale přesto jsem je vyplňoval třikrát. Nu což, nestěhuji se tak často, abych kvůli tomu na banku zcela zanevřel, ale jistý prostor pro zlepšení bych tu viděl.