Kroupy, déšť, vichřice a hory
Minulou neděli mi padající kusy ledu o velikosti slepičího vejce upravily do té doby fádně rovný povrch automobilu. Je až k nevíře, co takový kousek ledu dokáže. Díky Bohu však skla, světla a ostatní periferie zůstaly zachovány a auto jezdí bez problému. Auto má hlavně dobře jezdit a ne vypadat :-)
Na začátku prázdnin nás se ženou zastihlo podobné krupobití doprovázené vichřicí, která lámala a vyvracela všechny méně stabilní stromy v okolí. My tehdy byli uprostřed lesů u rybníka, kde jsme se ani nestačili vykoupat, protože voda shůry přišla dříve, než voda zdola měla šanci nás obemknout.
V pondělí jsme četl příběh Petra Plaňanského v knížečce Zlomy a vrásnění, kde popisuje jak strávil noc pod Vichrenem. Noc, která byla pro něj zlomová. Vzpomněl jsme si při tom na mé vlastní přespávání ve stejném sedle, ale doprovázené tím, čeho on se obával - prudkým déštěm a větrem.
Teprve ten třetí příběh mi spojil všechny dohromady. Ve všech hraje svou roli zásah vyšší moci (nebo jak to ti pojišťováci kulantně nazývají). Tehdy na Pirinu nás s Martinem na Končetu chytly mraky a trocha toho deště, takže když jsme se skrz mraky prosmýkali po kluzkém téměř kolmém svahu do sedla pod Vichren, byli jsme promočeni na kost. Co dál? Stáli jsme tam, pršelo na nás a čekali jsme až déšť poleví. Když se průtrž mračen změnila pouze v liják, shodili jsme batohy do mokré trávy a na nejrovnějším místě, jaké jsme našli, jsme rozbili stan. Je to k nevíře, ale dá se to. I za deště. Stejně promoklý jsem stál se Zdenkou uprostřed lesů a snažil se vychytat všechny kroupy a klacky, které na nás padaly během červencové vichřice v Třebíči. Stejně promoklý, ale taky stejně šťastný. Je to asi divné, ale mám rád bouřky a vichřice a obzvlášť pokud jsem přímo v jádru dění. Zdenka si to tolik neužívala a tuším, že ani Martin tehdy na Pirinu.
Při posledním krupobití jsem byl pod střechou našeho domu, kam jsem relativně krátce před krupobitím dorazil se svojí malou dcerkou. Bouřka to byla krásná a silná (s prvním asi nebudou souhlasit majitelé rozbitých oken, střech a aut), ale ve městě jaksi nepatřičná. Nebo se na to dívám ze špatné strany a správně bych měl říct, že kroupy padaly tam kam měly, pouze ta auta a město do toho kusu přírody nepatří, a proto se není co divit, když se to "příroda" snaží vylepšit? Kdo ví? Rozhodně ale vím, že mám rád tyto extrémní situace, protože zde si člověk na nic nemusí hrát, musí být tím, kým je, a ostatní je zbytečný luxus.
Na začátku prázdnin nás se ženou zastihlo podobné krupobití doprovázené vichřicí, která lámala a vyvracela všechny méně stabilní stromy v okolí. My tehdy byli uprostřed lesů u rybníka, kde jsme se ani nestačili vykoupat, protože voda shůry přišla dříve, než voda zdola měla šanci nás obemknout.
V pondělí jsme četl příběh Petra Plaňanského v knížečce Zlomy a vrásnění, kde popisuje jak strávil noc pod Vichrenem. Noc, která byla pro něj zlomová. Vzpomněl jsme si při tom na mé vlastní přespávání ve stejném sedle, ale doprovázené tím, čeho on se obával - prudkým déštěm a větrem.
Teprve ten třetí příběh mi spojil všechny dohromady. Ve všech hraje svou roli zásah vyšší moci (nebo jak to ti pojišťováci kulantně nazývají). Tehdy na Pirinu nás s Martinem na Končetu chytly mraky a trocha toho deště, takže když jsme se skrz mraky prosmýkali po kluzkém téměř kolmém svahu do sedla pod Vichren, byli jsme promočeni na kost. Co dál? Stáli jsme tam, pršelo na nás a čekali jsme až déšť poleví. Když se průtrž mračen změnila pouze v liják, shodili jsme batohy do mokré trávy a na nejrovnějším místě, jaké jsme našli, jsme rozbili stan. Je to k nevíře, ale dá se to. I za deště. Stejně promoklý jsem stál se Zdenkou uprostřed lesů a snažil se vychytat všechny kroupy a klacky, které na nás padaly během červencové vichřice v Třebíči. Stejně promoklý, ale taky stejně šťastný. Je to asi divné, ale mám rád bouřky a vichřice a obzvlášť pokud jsem přímo v jádru dění. Zdenka si to tolik neužívala a tuším, že ani Martin tehdy na Pirinu.
Při posledním krupobití jsem byl pod střechou našeho domu, kam jsem relativně krátce před krupobitím dorazil se svojí malou dcerkou. Bouřka to byla krásná a silná (s prvním asi nebudou souhlasit majitelé rozbitých oken, střech a aut), ale ve městě jaksi nepatřičná. Nebo se na to dívám ze špatné strany a správně bych měl říct, že kroupy padaly tam kam měly, pouze ta auta a město do toho kusu přírody nepatří, a proto se není co divit, když se to "příroda" snaží vylepšit? Kdo ví? Rozhodně ale vím, že mám rád tyto extrémní situace, protože zde si člověk na nic nemusí hrát, musí být tím, kým je, a ostatní je zbytečný luxus.
