Jak jsme po dlouhé době slyšel němčinu
Německy jsme se učil na základce - asi jeden rok. Když jsme pak přešel na reálné gymnázium, myslel jsem si, že mám před svými spolužáky náskok, neboť oni se většinou učili jen angličtinu. Jaké bylo mé překvapení, když všechno mi doposud známé učivo jsme tehdy probrali na první hodině. A dokonce i něco navíc. Tehdy jsem si uvědomil, že do německy mluvícího světa budeme mít výbornou průpravu.
Nějaký ten pátek uplynul a má němčina se stala víceméně pasivní. Přesto ještě obstojně rozumím, i když stvořit kloudnou větu bez chyb je pro mne úkol téměř nadlidský. Proto mne celkem zaujal rozhovor tří lidí na Národní třídě (ne, většinou neposlouchám cizí hovory, ale tento byl nepřeslechnutelný). Kdosi tam mírně ušišlanou němčinou vlemi zaníceně vysvětloval německým turistům, jak se dostat kamsi na nábřeží. Otočil jsme se, neboť mne zajímalo, kdo v dnešní "anglické" době ovládá tak bravurně jazyk našich sousedů. A byl jsme v šoku. Nikdy bych si nemyslel, že mám vůči lidem předsudky (mé "škatulkování" na lidi z města a z vesnice je spíše hra na odhad člověka, než cokoli jiného). Nicméně to, co jsem viděl jsem nečekal. Onen človíček s plynnou němčinou a dokonalým přízvukem měl na sobě již drahnou dobu neprané oblečení, v rukou igelitové tašky plné prázdných pivních lahví, tvář zarostlou a mastné vlasy rozcuchané a zubů v ústech jen pomálu (proto asi i ta skvěle šišlavá výslovnost). Poté, co turistům vysvětlil, co a jak, v klidu odkráček směrem k metru, kde byli jeho kamarádi.
Kdo to vlastně byl? Proč se dostal na ulici? Proč...? A najednou jsem si uvědomil, že nevím nic o bezdomovcích, o jejich osudech, ale vím, že by každý měl mít šanci. I oni.
Nějaký ten pátek uplynul a má němčina se stala víceméně pasivní. Přesto ještě obstojně rozumím, i když stvořit kloudnou větu bez chyb je pro mne úkol téměř nadlidský. Proto mne celkem zaujal rozhovor tří lidí na Národní třídě (ne, většinou neposlouchám cizí hovory, ale tento byl nepřeslechnutelný). Kdosi tam mírně ušišlanou němčinou vlemi zaníceně vysvětloval německým turistům, jak se dostat kamsi na nábřeží. Otočil jsme se, neboť mne zajímalo, kdo v dnešní "anglické" době ovládá tak bravurně jazyk našich sousedů. A byl jsme v šoku. Nikdy bych si nemyslel, že mám vůči lidem předsudky (mé "škatulkování" na lidi z města a z vesnice je spíše hra na odhad člověka, než cokoli jiného). Nicméně to, co jsem viděl jsem nečekal. Onen človíček s plynnou němčinou a dokonalým přízvukem měl na sobě již drahnou dobu neprané oblečení, v rukou igelitové tašky plné prázdných pivních lahví, tvář zarostlou a mastné vlasy rozcuchané a zubů v ústech jen pomálu (proto asi i ta skvěle šišlavá výslovnost). Poté, co turistům vysvětlil, co a jak, v klidu odkráček směrem k metru, kde byli jeho kamarádi.
Kdo to vlastně byl? Proč se dostal na ulici? Proč...? A najednou jsem si uvědomil, že nevím nic o bezdomovcích, o jejich osudech, ale vím, že by každý měl mít šanci. I oni.
